Sedíme na letišti v Madridu a čekáme na letadlo na Tenerife. Cesta je dost dlouhá, ale celkem příjemná.
Dost mě naštvali v letadle, když nepodávali jídlo a pití v ceně letenek, přitom letíme s Iberia Airlines, žádnou nízkonákladovkou. Navíc jsme si nemohli ani nic koupit, protože Petr umístil tašku s penězma do skříňky nad hlavou a bylo by dosti obtížné se tam přes pána na krajní sedačce dostat. Takže hned jak jsme přistáli v Madridu, šli jsme se nadlábnout. Já si dala těstoviny a broskvový kompot. Petr potom klobásku s hranolkama a zeleninový salát. Za moc to sice nestálo, zato to dost stálo, tak jsme to ani nefotili, ale hlavně, že je hlad pryč.
Jedeme totiž za kamarádem Láčou, který na Tenerife bydlí v městečku Adeje, které je úplně na jihu ostrova. My teda přiletíme na severní letiště, takže nás čeká ještě kus cesty po silnici. Naštěstí Láča nás prý na letišti vyzvedne, tak snad cesta proběhne tentokrát bez problémů.
Jinak musím napsat, že se moc těším. Hlavně na teplo s sluníčko. Už tady v Madridu je 21°C! A trochu se mi stýská po Listerovi. Že nemohl jet s námi. Ale příště ho bereme. Už to máme zjištěné a pokud u mámy nepřibere 5kg než se vrátíme, tak s námi může cestovat i letadlem kamkoliv.
Nacházíme se v superluxusním hotelovém komplexu před krámkem s plavkama, ve kterém pracuje Marta, naše milá kamarádka, kterou známe z Moravy, stejně jako Láču.
Dnešní den je okouzlující. Po té, co jsme se hezky vyspali, šli jsme na krátkou obhlídku okolí našeho domu a nakoupili jsme si snídani. Un pan, zumo de naranja, avocado y queso :)
Potom jsem zavolala Martě, že jsme už tady a ta hned navrhla, že má od 13 do 18h volno a že nás teda vyzvedne a půjdeme na oběd. My byli po té pozdní snídaní dost nacpaní, takže proběhl jen meloun s jamónem a salát s dary moře. Bohužel jsme zapomněli zdokumentovat, tak si to budeme muset ještě někdy objednat, neb je to vynikající.
Pak nás Marta vzala na návštěvu do svého krásného a útulného bytečku s terasou. A pak jsme vyrazili autem na pobřeží.
Zážitků bylo tolik, že by mi nestačil bloček, kdybych je měla všechny podrobně popisovat. Za zmínku ale určitě stojí poštolka, která asi 1 metr od nás ulovila ještěrku. Pak taky zmrzlina, velbloudi, na kterých se snad, doufám, svezu, nebo odporný hmyz sedící na kytce pár centimetrů od mé hlavy.
Jinak cesta z letiště včera uběhla rychle. Přijel pro nás Láča s kamarádem Ivanem, který pak u Láči zůstal a pěkně se opil, tak by mě zajímalo, jak dojel v noci domů.
Láčův byt je fajn. Bydlíme v ložnici a on chudák spí v obýváku na zemi, ale prý mu to nevadí.
No ale stejně nejlepší je to teplo. Je tu poměrně hnusně, dokonce k večeru spadlo i pár kapek. Navíc právě doznívá Calima (písečná bouře z Afriky), takže je tady takový zvláštní opar, který se skládá mimo jiné také z písku ze Sahary. To ale nic nemění na tom, že i ten vítr je teplý, chodíme v sandálech a kraťasech a spali jsme přikrytí jen tenkou dekou. Teda, mně byla trochu zima, ale mně by byla, i kdyby tu bylo 40 stupňů.
Zítra jdeme na pláž a budeme se koupat. Teda doufám.
Jo a pivo v tomhle superhotelu stojí 1,75€ a maj tu i Plzeň, ale tu my nepijem.
Tak včera večer jsme si zašli s Martou ještě "Na Růžek", což je tady velice oblíbený bar přímo v srdci Adeje, přímo na hlavní křižovatce v centru. Takže veškerý městský ruch se odehrává tady a vy to můžete buď ignorovat, ale lepší je to spíš v pohodě sledovat od stolečku na chodníku a popíjet a pojídat u toho. Navíc to mají všichni tak na půl cesty k domovu. Dali jsme si tam takovou TAPAS večeři: od všeho trošku a bylo to jako obvykle báječné. Hlavně malé zelené papričky osmažené s hrubou solí, neboli pimientos de padrón. Přestože papriku nemůžu, protože je mi z ní zle, neodolala jsem a musela jsem zobat s ostatníma. Mmmmmnnnnnaaamm. Když jsme přišli domů, Láča už spal a ráno zas brzo vstával, takže jsme ho vlastně ještě od našeho příjezdu ani pořádně neviděli.
Dneska jsme v 9h vstali, bohatě se nasnídali a vyrazili na Barranco del Infierno. Což je soutěska zakončená vodopádem a vstup do ní je hned kousíček za Martiným domem. Vstupné tam vybírala ne opice, ale drsná černoška, které se všichni báli a dělali, co řekla. My dostali skoro vynadáno, že nejsme objednaní, ale naštěstí nás za 6€ pustila dál s tím, že od dřevěné truhly musíme jít pořád dál a nesmíme zastavit déle než na dvě minuty, protože tam všude padá kamení a vůbec je to tam nebezpečné. Čekali jsme dobrodružství jak kráva, ale nakonec to byla spíš procházka pěknou přírodou v příjemné teplotě asi tak na 1,5h. Viděli jsme spoustu ještěrek. No prostě pěkné, ale myslím, že divokosti a adrenalinu, které jsme zažili v Soutěsce mrtvých na Krétě, se vyrovná jen málo co. Jo pozor, tentokrát jsem nešla v sandálech :) Kolem 13,00h už jsme byli zpátky doma, snědli jsme výbornou zelňačku, kterou nám tu Láča uvařil na uvítanou a šli jsme k Martě, která nás pozvala na salát, který byl také famózní. Pak tam přišla i Jana (Martina ségra) a všichni jsme jeli k moři. Voda byla pekelně studená a navíc se rozfoukal super uragán, takže jsme se jen vykoupali, převlékli se a šli jsme na kafe a na zmrzlinku. No a pak jsme zas jeli zpátky do Adeje, protože holkám pomalu končila siesta, tak se šly připravit do práce a my si doma dali spršku, vyprali plavky a Péťa teď sleduje DVD, já píšu a čekáme, až se Láča vrátí z práce a pak se rozhodneme, co budeme dělat dál.
Tady je pod naším bytem obchod se zvířatama a mimo jiné tam mají i papoušky. A jak tady máme pořád otevřené dveře na balkon, tak to je normálně jak někde v džungli. Krása. Jenom mi Petr zakázal do toho obchodu chodit, protože tam prodávají i štěňátka. Mají je v akváriu a je mi jich strašně líto, nejradši bych si je všechny koupila domů.
Tak v tu středu jsme byli s Láčou navštívit pár místních barů a docela jsme se opili. Já byla včera jak mátoha a když přijela Jana, že nás hodí k autu, které nám tu půjčuje, musel jet jenom Péťa.
Jeli jsme na El Teide cestou, kterou nám Jana doporučila a fakt to byla nádhera. Projížděli jsme dvě horské vesnice: Aripe a Chirche. Byly tam silničky tak strmé a úzké, že se musely vyjíždět autem na jedničku a prekérní situace nastala, když v protisměru jelo auto a my už byli v polovině. No, aspoň si tu Petr v autě procvičil zas rozjíždění do kopce s ručkou a opičí styl jízdy vůbec. Ale myslím, že by to ani nevyjel na kole a musel by sesednout a jít pěšky. chachacha
Když jsme vjeli do národního parku El Teide, viděli jsme naprosto fantastickou sopečnou krajinu, kterou musíte vidět, nedá se popisovat. Rozhodli jsme se, že obětujeme 25€ za osobu za lanovku a na vrchol Teide si vyjedeme. A fakt to byl zážitek: fronta na lístky, fronta na lanovku, přecpaná kabinka a nahoře prostor 10m2 se zábradlím a dál ani krok. Zima a sníh. Paráda! No zima, tak asi 2°C, sníh byl spíš taková břečka. Ale dlouhé kalhoty,mikiny a bundy se hodily.
Tak jsme tam udělali pár fotek a když jsme přišli k nástupišti na lanovku, dolehla na mě nadmořská výška skoro 4 tisíc metrů, kterou jsme vystoupali z nuly během dvou hodin, a taky asi i hlad, který už byl značný, plus můj supernízký tlak a udělalo se mi strašně zle. Petr říkal, že jsem byla úplně zelená. No ale nakonec jsem to ustála, sjeli jsme dolů, trochu jsem se najedla a napila a pokračovali jsme v cestě.
Další zastávkou bylo městečko Villaflor, které velice doporučuje náš oblíbený průvodce Merian a i Jana. Když jsme tam vystupovali z auta, Petr mi ukázal plastovou láhev na vodu, která byla zavřená od horní stanice lanovky na Teide. Byla tou změnou tlaku úplně scvrklá. A co potom chudinka já! :) Rozhodla jsem se, že se musíme pořádně nafouknout nějakým tím jídlem. Takže se šlo na oběd. Prošli jsme pak okolí, nakoukli do dvou kostelíků a jeli jsme domů.
Cestou jsme se ještě stavili v Las Americas a je to opravdu turistická hrůza. Takže proběhla jen zmrzka, nohy v moři, západ slunce a domů.
Chvíli po nás přišel i Láča a nikam se mu nechtělo, takže jsme jeli sami k moři, dali si tam mezi boháčema v rezortu Del Duque večeři s pekelně drahým, ale dobrým vínem, vrátili jsme Janě auto a ona nás pak svým hodila domů. A to je zatím tak vše. Za chvíli jdeme na malý oběd a pak s Martou na pláž. Večer bude nějaká akce v rockové cukrárně v Los Cristianos, tak jsem zvědavá.
To je neskutečný. Tady je každý den nějaký fotbal. Sedíme Na Růžku (v originále opravdu 4 Esquinas), čekáme na Martu s Janou, že u pár skleniček zakončíme dnešní den, a všichni tu zas žerou televizi. Jenom my ne.
Včerejší cukrárna byl vážně nářez. Všichni seděli v pasáži před cukrárnou, chlastali jak o život, v cukrárně řval metal a majitel Mauricio se tomu smál a přidával postupně volume. Schází se tam všichni český a slovenský obreros (dělníci) a utápí tam své večery v pivu a panácích. Aby ne, když je to nejlevnější podnik na celém Tenerife :) Je tam taková fajnová atmosféra: všichni se znají, proberou co se jim přihodilo v práci, dají si tipy, kde se dá co sehnat, prostě taková klubovna. Pár metrů vedle je bar pro seniory, kde se průměrný věk hostů pohybuje kolem 80 a židlí je jen minimum, protože většina z nich tam je na vozíčkách.
A teď si představte, že Mauri vohulí na plný pecky Iron Maiden a stařenky tam v tom v pohodě sedí a pijou až do rána. Možná jsou tam všichni docela hluchý. Ale je to fakt legrace to pozorovat. No a Mauri tam sedí, usmívá se, i když svým hostům nerozumí ani slovo (oni většinou španělsky moc nemluví, jen Láča), a je rád, že mu tam vůbec někdo chodí. Bylo to takové veselé i smutné zároveň.
Pak tam za náma po své práci přijela i Marta, tak mě zachránila a nakonec i Petra a vzala nás autem domů, protože už jsme měli fakt dost a plány na druhý den. Láča s Maurim vypadali, že neskončí a navíc bych se s Maurim asi po těch dvaceti pivech a deseti panácích v autě i bála. Oni to tady tak neberou, ale když jsme dneska jeli v tom provozu na dálnici, celkem jsem se bála, a to byl Petr střízlivej.
Láča měl jít ráno do práce, ale byl tak vyřízenej, že se na to vyprdnul a celou sobotu i neděli proválel doma.
Teď už je neděle večer. Včera jsem to psaní přerušila, protože přišly holky, tak jsme si daly malou večeři a frčeli jsme všichni domů, připravit se na dnešní výlet. Sraz byl už v 9,00h.
Nejdřív ale musím napsat, co bylo včera.
Vypravili jsme se sami s Petrem autem půjčeným od Jany na sever ostrova. Původní plán byl jet do Loro Parku na papoušky a na delfíny, ale protože jsme auto dostali k dispozici až kolem poledne, museli jsme náš plán trochu přehodnotit.
Takže jsme vyjeli po západním pobřeží cestou, kterou jsme už znali z prvního výletu na Teide. Pokračovali jsme po ní bez odboček až do Icod De Los Vinos. Tam jsme šli do botanické zahrady, ve které roste starý a obří Dračí strom. Nejvíc jsem si tam však užila ještěrek. Bylo jich tam tisíce všech velikostí i barev. Byly v jedná kamenné zídce vyskládané jak v paneláku a každá měla ze svého okýnka vystrčenou půlku těla. Při pohledu shora to bylo fakt legrační.
Tak abych navázala na to psaní ze včerejška:
Z Icod De Los Vinos jsme se vydali dál na východ a stavili jsme se na Janino doporučení v San Juan de la Rambla. Dokonce jsme i našli průvodcem doporučenou restauraci Las Aguas. Tak však byla tak narvaná, že jsme museli jít do jiné hned vedle. Ani ta ale nezklamala. Měli jsme doslova hody. Petr rybu a já vyzkoušela toho tak vychvalovaného a doporučovaného králíka (conejo). Chvála teda byla oprávněná. Králík byl typicky po kanársku na oregánu a byl naprosto famózní.
Celý den byla poměrně zima, takže jsme se ani nevykoupali v přírodním bazénu, který byl hned pod hospodou, a frčeli jsme do Puerto de la Cruz. O tom se asi ani nebudu rozepisovat, protože tam nic extra nebylo. Standardní přímořské letovisko. A protože jsme tam dorazili poměrně pozdě, tak už se nekonal ani můj vysněný Loro Parque, ani botanická zahrada.
Kolem sedmé jsme vyrazili po dálnici směrem k domovu. Asi za hodinku jsme zas byli doma v Adeje a šli jsme ještě s holkama na Růžek na skleničku a pak do postýlek, připravit se na velký nedělní výlet, který jsme si s holkama naplánovali.
V neděli v 9,00h nás vyzvedla Jana, stavili jsme se pro Martu a vyrazili směr Los Gigantes. Jana vybrala menší klikatou cestu podél pobřeží, takže se bylo i na co koukat. V Los Gigantes jsme byli asi za půl hodinky. Marta si cestou vzpomněla, že tam bydlí její slovenská kamarádka, která tam bydlí s manželem a mají nějakou výletní loď. Hned jí zavolala, aby domluvily náš odpolední návrat ze soutěsky Masca. Teda, ono to jde domluvit s kýmkoliv v přístavu, ale díky této známosti jsme platili za jízdu o polovinu méně (obvykle 20 - 25€, my jen 10€ za osobu).
Manžel Moniky (tak se jmenovala ta slovenská kamarádka) nám ukázal svoji novou loď, která není klasická výletní jako ta, která nás potom vezla, ale je to poměrně luxusní jachta, kterou pronajímá bohatým turistům na soukromé plavby po oceánu.
Pak Jana ještě chytila a domluvila taxíka, který nás za 25€ vyvezl serpentýnama i s krátkou vyhlídkovou zastávkou až na Mascu. S přibývajícími metry nadmořské výšky se zas pěkně ochlazovalo a začal foukat studený vítr. Naštěstí calima postupně odeznívá, takže už je i pěkná viditelnost. Martě se dělá v autě špatně, takže ta jediná cestu chudák protrpěla beze slova a zelená. A to ještě neměly její útrapy tohoto charakteru skončit! No nic. Nahoře na Masce jsme si v bufetu dali pití a zásobili se na cestu bocadillos (bagetama) a vodou.
Na Masce byly v loňském roce veliké požáry, stejně jako v národním parku Teide, takže následky jsou viditelné do dneška. Ohořelé kmeny palem, popálené kaktusy, atp. K neštěstí místních obyvatel, kteří jsou plně závislí na turistickém ruchu, shořelo i mnoho domů a obydlí určených k ubytování hostů. Zvlášť v létě, kdy je u moře nesnesitelné vedro, je vysoko položená a tedy chladnější Masca oblíbeným útočištěm na víkendy.
Začali jsme sestupovat po prudce se svažující kamenité stezce. Bylo to velice dobrodružné, na jednom místě shořel dřevěný mostek, tudíž jsme museli k brodu sestoupat po laně. Martě bylo chudince zas špatně, protože má závratě. I jinde byl však terén místy fyzicky náročný a opravdu obdivuji skupinky německých důchodců, které jsme cestou potkávali. Oproti Barrancu del Infierno zde naopak vstupné nikdo nechtěl a přestože byl terén náročnější a cesta delší, nikde nebyl jediný security guy ani žádné cedulky zakazující a nařizující. Také nikde žádné odpadky.
Jak jsme sestupovali dolů, měnila se postupně i okolní vegetace a teplota vzduchu. Asi v polovině cesty se Jana, která byla vůdkyní výpravy, zarazila tváří v tvář středně velkému bílému psovi. Chvilku jsme přešlapovali a uvažovali, co budeme dělat, jestliže je divoký a odmítne nás pustit dál. Po chvilce upřeného pozorování si ale Cháron, jak ho Petr hned nazval, dlouze zívnul a začal se znuděně drbal za uchem. Chdinka byl vyhublý a zanedbaný, v očích měl zánět, ale roztomilý byl strašně. Několik kilometrů nás potom doprovázel a z uctivé vzdálenosti sledoval, jestli se někdo z nás neobměkčí a nenabídne mu kousek své svačiny, případně si ho nevezme domů. Ach jo. Petr hned po mě hodil takový ten pohled: Ať tě to ani nenapadne! Ale myslím, že mu ho bylo taky líto. Od té chvíle se mi zase začalo strašně stýskat po Listerovi.
Na konci kaňonu nás čekalo moře a dokonce i ozdobené pirátskou lodí. Teplota už vystoupala ke třicítce, takže jsme ze sebe strhali oblečení a zpocené ponožky a vrhli se do chladivé vody. Já byla šťastná jak dítě v aquaparku :)
Později odpoledne pro nás přijela dohodnutá loď. Kromě cesty do Los Gigantes nás vyvezla ještě i na širé moře. Chudák Marta! Ale my ostatní jsme viděli na vlastní oči delfíny, kteří kolem nás skákali a předváděli se, jak v nějaké show. Už mě fakt vůbec nemrzí, že jsme nebyli v tom Loro Parque. Tohle bylo to nejhezčí, co jsem kdy u moře zažila.
V Los Gigantes jsme se pak sešli s kamarádkou Marty Monikou a jejím španělským manželem a jejich roztomilým Alexem. Jsou mu dva roky a ta jachta, o které jsem už psala se jmenuje Alexander po něm. Společně jsme šli do přístavní hospůdky na svačinku. Kromě oblíbených pimientos de padrón a bocadillos jsme měli vynikající avokádo s krevetovým přelivem. To byla taková dobrota!
No a pak jsme zas sedli do auta a jeli jsme do Adeje umýt se, převléknout a vůbec se připravit na večerní slavnostní večeři na pláži La Caleta, která je vyhlášená restauracemi s rybími specialitami. Večeře slavnostní, protože už se nám to tu krátí a zítra balíme. Brek brek.
Tuto poslední část už dopisuju z Prahy, protože už jsem se pak ke psaní nedostala a v podstatě už se ani nic moc výjimečného neudálo.
V pondělí jsme většinu dne prováleli doma a na pláži. Ukázalo se, že kamarád Ivan, který nás měl zase vézt na letiště (tentokrát jen kousek, na to jižní), nezvedá nikomu už několik dnů telefon, takže se Marta nabídla, že nás tam odveze.
Večer jsme jeli ještě na chvilku i s Láčou k Maurimu a pak nás k sobě domů pozvala Jana. Má se svým přítelem krásnou vilku na pláži Faňabé. Prohlédli jsme si její fotky z různých exotických cest, které v poslední době podnikla, dostali jsme ještě pozdní občerstvení a kolem půlnoci nás Marta odvezla na letiště.
Cesta byla strašně dlouhá, měli jsme poměrně dlouhý přestup v Madridu, ale já jsem asi půl hodiny po nastoupení do letadla usnula hlubokým spánkem a probrala jsem se v podstatě až ráno v letadle do Prahy.
Chudák Petr si už asi dva dny před odletem začal stěžovat, že se asi kousnul do tváře a že ho to pekelně bolí. Postupně se ale ukázalo, že je to spíš nějaká infekce, ze které se vyklubal veliký aft. Během letu měl už chudák nateklou celou tvář i z venku a nemohl skoro otevřít pusu. Takže celou dobu nespal a v Madridu pak hlídal, aby nás někdo neokradl a aby nám neuletělo letadlo.
Naštěstí už se to prý lepší a Péťa zas vesele chodí po hospodách a Lister už zas bydlí s náma.
Tak pa a zase někdy na cestách. Další destinace je Chorvatsko na konci srpna.
