Tak jsme to zvládli. Jsme ubytovaní v centru Estepony, v malém, starobylém a velice stylovém pensionu. Ubytování stojí 28 EUR za noc za pokoj, kde máme jednu postel, křeslo a umyvadlo. Koupelna je na chodbě, ale poměrně čistá, tak to jde. Někdo by i mohl říct, že to je docela díra, ale mně se to tu líbí a myslím, že Petrovi taky, protože z vedlejšího pokoje hraje metal. Je tady chládeček a asi tady veškeré zvuky z pokojů sdílí celý hotel. Jak se zdá, hostů tu zatím moc není. Jo, a je tu homosexuální recepční, ale je moc milý a mluví obstojně anglicky. Petr už si tu hezky zvykl na odpolední siestu (teď vedle mě chrápe), noční život a pozdní ranní vstávání. Zpátky v Praze to bude asi celkem krutá aklimatizace.
Teď se ale ještě musím vrátit k našemu včerejšímu výletu do Malagy. Jeli jsme tam vlakem. Cesta tam a zpátky stála 1,70 EUR za osobu a musím konstatovat, že byla velice příjemná. Vlaky tu jsou čisté, tiché, klimatizované, hraje v nich tiše hudba. Z Torremolinos do Malagy to trvá asi 25 min. Prostě dobrý!
V Malaze jsem se hezky usmála na recepčního v nějakém hotelu a dostala jsem podrobnou mapku centra s vysvětlivkama. Počasí bylo docela hrůza, poměrně teplo, ale pršelo, takže jsme vytáhli i pláštěnky a protože jsme den před tím celkem slušně popili v Amsterdamu, měli jsme hlad a hlavně chuť na něco smaženého. Řekli jsme si, že zapadneme do první hospody, nejlépe k Číňanovi. Těch ale ve Španělsku moc není. Tak jsme po prvním ohledání vývěsní cedule s mnoha druhy paelly zapadli do první jídelny. No, není to sice Číňan, říkám si, ale alespoň zkusíme něco místního. Bylo to opravdu velice místní.
Joj, bar Amsterdam. Vrchní bloncka z Dánska a ke každému velkému pivu pajdulák kořalky. Oči za chvíli svítí jako korálky a ráno je hej...
V zadní místnosti seděli u stolů s papírovými ubrusy na první pohled celkem normální lidé. Ne tak už na ten druhý. Dělníci v montérkách a pán s vykulenýma očima by nebyli zase až tak zvláštní (i když tomu pánovi se každé oko dívalo někam jinam), ale opodál Mexičan s Rusem a tři dámy bez zubů, zato ale se slušným "Parkinsonem", už stály za to. Ještě horší bylo to, co všichni jedli. U těch dam bez zubů, to bylo opravdu odporné. Hnědooranžová břečka, ve které plavalo něco asi jako cizrna a celkem velké hnědé kostky něčeho, co bylo asi špatně uvařené maso, ze kterého čouhaly žíly, ale to nikdo nejedl. Záhy jsme pochopila, že to totiž nešlo skoro ani ukrojit, natož rozkousat. Pokud jste viděli film Trio z Belville, budete mít zcela přesnou představu o tom, na co jsem se musela dívat.
Když přišel číšník ála náš Pepik v hospodě čtvrté cenové skupiny, ani mě nepřekvapilo, že nerozumí (nebo spíš nechce) ani slovo anglicky a španělsky mu není rozumět ani slovo. Horší bylo, když se ukázalo, že žádných deset druhů paelly se nekoná, ale že si můžeme objednat pouze denní menu za 7 €, jehož součástí je pravděpodobně i ta nechutná šlichta, kterou jedí všichni kolem. Soudě podle oblíbenosti, to byla jedna z těch lepších variant. Rozhodla, jsem se pro něco méně riskantního a zvolila jsem paellu jako předkrm a kuřecí řízek s hranolkama jako hlavní chod. Petr si místo řízku objednal smažené ančovičky.
Paella vypadala docela dobře. Mírně rozvařená žlutá rýže a pár kuliček hrášku. Ovšem hnědé kostky masa byly i zde a mnoho jiných prapodivných objektů. Když jsem pak na vidličku napíchla cosi, z čeho trčelo peří a po bližším ohledání to byla useknutá ovařená část asi kuřecího krku, snědla jsem asi polovinu suché rýže a těšila se na to druhé, na čem se snad nedá nic moc zkazit. Chyba lávky! Že hranolky byly studené a průhledné, nacucané olejem, ve kterém asi poměrně dlouho někde ležely, by mi snad ani moc nevadilo. Měla jsem hlad a konec konců, chtěli jsme něco nezdravě mastného. Najednou ale koukám na ten řízek a on má takové přesně ohraničené okraje. Asi jako kdybyste uřízli kus tenkého molitanu do zcela pravidelného oválku. Samozřejmě byl mletý, mdlé chuti a když jsem si představila, co všechno asi obsahuje, začalo se mi dělat mírně nevolno. A nezachránila to ani podivně kořeněná tatarka salmonelka. Petr měl ty ančovičky snad poměrně k jídlu, hlavně k nim dostal velkou oblohu z čerstvé zeleniny se spoustou šťavnaté cibule, kterou si moc pochvaloval. Jako dezert byl puding bez chuti s hnědou omáčkou taktéž bez chuti, ale lepší, než to před tím.
Opravdu jsem se těšila ven, ale chtělo se mi ještě na záchod a nebylo zbytí. Místnost byla velká, a tak od dveří se zdála být v pořádku (na smrad jsem byla připravená). Na míse však chybělo prkénko, což nevadilo, protože bych si na něj stejně nesedla. Obrovský kus exkrementu na okraji té mísy už mi ani nemohl zvednout žaludek, to už jsem se jen rezignovaně zmítala smíchy při představě, jak se to tam asi dostalo. No, když jsem viděla, jak se ty dámy dole, díky svému postižení, nemohou v podstatě ani strefit lžící do pusy, bylo zcela nasnadě, domyslet si, jak to vypadalo při potřebě... Ovšem smích mě rychle přešel, při pohledu pod umyvadlo, kde se bříškem nahoru povaloval obrovský šváb. Ani on to tam chudák nepřežil.
Jen jestli není Pája tak trochu estét... Hajzlíky hodnotit nemůžu, ale ta žrádelna byla taková obyčejná nádražka.
Jen jsme se dostali ven, zavelela jsem, že je třeba si důkladně vydezinfikovat trávicí trakt, a zapadli jsme do první cukrárny. "Holá! Dos vodkas, por favor!" objednali jsme si. "Con hielo - ájs?" zeptal se barman. "Sí, grácias." Divné bylo už to, když ten led začal ládovat do sklenic o obsahu 3 dcl. Ovšem oči nám teprve z důlků lezly, když nám té vodky pak opravdu na ten led nalil celé dvě deci. Ani to nebylo moc drahé. Víno a likéry tu mají opravdu stejnou cenu, jako voda.
No, tak teprve po tomhle všem jsme vyrazili na prohlídku pamětihodností. Dali jsme si slušný výstup na hradby Gibralfara (normálně tam jezdí turistický autobus, ale my nejsme žádný másla béčka), omrkli jsme zvenku katedrálu a staré centrum města a zcela vyčerpaní, Malagou trochu zklamaní, jsme šli asi v 19h na vlak zpátky. Mám-li to shrnout, je Malaga poměrně zašlá a špinavá, plná nevkusných paneláků ze 70. let. Asi jsme zhýčkaní Prahou? O totálním vyčerpání jsem psala už včera. Odměnili jsme se pak v centru Torremolinos dražší večeří - 32€ (Petr: losos, já: mořské plody v bešamelu, zapečené sýrem) a v našem hotelu ještě lahvinkou výborného červeného. Když jsem to objednávala, pan majitel se smál, že musíme být asi velice "thirsty". Spát jsme šli po půlnoci a to jsme měli pocit, že jdeme nezvykle brzy.
Za chvíli jdeme do města a na pláž. Snad už se konečně vykoupu v moři!
