Letos jsme se rozhodli, že navštívíme Řecko. Po průzkumu mezi známými a kamarády jsme zjistili, ze každý byl někde jinde, ale v podstatě ve všech doporučeních se opakovala slova hotel, bazén, all inclusive. Ne že bych proti tomu něco měla, tahle dovolená měla být především klidná a odpočinková. Když jsem ale dostala nakonec tip od kamarádky na Jižní Krétu, bylo rozhodnuto.
Především nás uchvátilo ubezpečení, že v této oblasti jihovýchodní Kréty téměř nejsou hotely, jen malá studia, apartmány a ubytování v soukromí. Pak tam také nejezdí moc čechů a vlastně zájezdy do této oblasti Řecka nabízí jediná cestovní kancelář v Česku. A byla to pravda.
Po předloňské dovolené ve Španělsku jsme chtěli hlavně klid, neshánět každý den ubytování, dovoz z letiště atp., takže jsme si fakt objednali klasický pobytový zájezd na 12 dnů.
Stejně jako tehdy jsem se rozhodla psát si deníček, abych si všechny ty zážitky mohla i po letech oživit a také doufám, že následující povídání bude užitečným materiálem pro ty, kteří se do stejných míst třeba chystají vypravit a shánějí nějaké rady a tipy. O Makris Gialos, což byla naše destinace, se totiž na internetu dočtete jen velice málo, většinou jen zmínka, že tudy někdo projížděl v rámci okružní cesty Krétou.
Tak tedy dávejte dobrý pozor, protože východní Kréta, to je teda věc! A hned jedna první rada na začátek. Jestli se tam fakt vypravíte, neplánujte si žádné okružní jízdy, protože prozkoumat tenhle kousek ostrova a nic nevynechat, vážně stojí za to. A potom, pokud se v cizích zemích, stejně jako já, velice rychle ztotožňujete s mentalitou místních obyvatel, uvidíte: pomalu, pomalu, není kam spěchat.
Tak už jsme na cestě. Zrovna na palubě letadla Boeing 737-400 společnosti ČSA, jak nám právě oznámil kapitán. Jídlo bylo výtečné, podávaly se nočky se špenátem a salátek. Já jsem si dala, jak jinak než čevené vínečko, které je v letadle vždycky moc dobré a Petr pivo, prý bohužel jen Gambrinus.
Aby to nebylo jen tak, odbavení na letišti bylo opět mírně komplikované.
Posádku letadla totiž tvoří především české rodiny, které přivezl autobus odněkud z Brna a okolí. Ale pozor, většina rodin se skládá ze dvou až tří generací, přičemž pánové mají bez ohledu na věk silonové ponožky a sandály z Kauflandu za 150 Kč, no tak "mámo nekup to". Ženy se vyšňořily do halenek, jejichž maretiál si ani nedovoluji nazvat a ohodnotit, v každém případě několik hodin v autobuse, šeříkový parfém a týden nemytá podpaží vykonala své. Zbytek nechávám na Vaší fantazii :-) Takže, při odbavení jsme se téměř nemohli dostat k přepážce, protože stokilové panímámy se rozhodly, že toho divného ogara s fůzy jako kozel a největším kufrem prostě nepustí, přestože ho všechny předběhly. Asi aby jim neuletělo to letadlo.
Prostě hrůza s čím letíme. Opět se stydím, že k těmto lidem národně patřím a přes svoji vrozenou ukecanost v tomhle případě radši mlčím a snažím se vypadat, jako že se mazi nima vyskytuju jen náhodou. No vždyť taky jo. O tomhle nám Monika nic neříkala! Burani! Prasata, bůčci tlustý, smradlavý! Fuj! Hnus!
Kupodivu petrův kufr s kolem odbavili naprosto bez problému a dokonce jsme ani neplatili za kila navíc, protože naše ostatní zavazadla byla hluboko pod váhovým limitem. Ani se mi nechtělo věřit, že by to tentokrát mohlo proběhnout tak snadno, ale za chvíli jsem se uklidnila, když hlásili, že naše letadlo bude mít zpoždění. Naštěstí bylo asi jen 15 minut.
A tak jsme teď na cestě s tou masou primitivního sádla ve fialových tesilových kalhotách s prkenicí narvanou v zadní kapse kalhot. Nekecám! Sedí to přímo vedle mě, a hrošice s umaštěnou helmou na hlavě u okýnka. To je zatím asi tak všechno, protože máme oba sedadla do uličky, takže kromě křupek stejně nic nevidíme. Zas ale můžu na záchod, kolikrát chci. Už jsme ale nad Řeckem, tak ještě chviličku a přistaneme v Iráklionu, odkud nás čeká ještě asi dvouhodinová cesta do Makris Gialos, což by měl být cíl našich cest v následujících dvanácti dnech.
Prasečák snad zůstane na severu!
Cesta autobusem byla hrůza! Řidič Vasilis slíbil při své šikovnosti dostat nás na jižní pobřeží za hodinu a půl, ale jaksi mu to nevyšlo, nebo má spíš jiné vnímání času, takže jsme byli na cestě 4 hodiny. Navíc se ukázalo, že všechno moravský vepřový a kravín, v němž řádí BSE, bude bydlet ve stejném místě jako my. Večer to ale přece jen dobře dopadlo. Máme malý, skrovně zařízený, ale velice čistý a útulný pokojíček.
Hned po předání klíčů od pokoje, jsme odhodili zavazadla do kouta a vypravili se do nejbližší taverny na večeři. Úža! Petr si dal rybu dne, tzn. asi 15 smažených sardinek a pečenou bramboru. Já potom kuřecí souvlaki s hranolkama (ty byly v rámci jídla, jinak bych je nemusela) a konečně 3l vody a litr domácího vína. Na závěr ovocný salát s místním jogurtem, který je spíš jako náš tvaroh, takže i Petr se olizoval až za ušima. A všechno tu má, jako obvykle u moře, mnohem lepší a intenzivnější chuť. Prostě paráda. Restaurace je asi 20m on našeho ubytování a asi 5m od moře, personál mluví bezvadně anglicky... jo,jo, tady se nám bude líbit. Celá večeře stála 30 EUR. Ještě kdyby tady tak nebyly ty Hoštice.
No, uvidíme, co nás ještě čeká. Zatím nic zvláštního neplánujeme. Teď se jen do růžova vyspinkat a vzhůru za dobrodružstvím.
Prší! Normálně prší! Od rána je hnusně, i když teplo, tak se celý den válím.
Petr byl na kole a teď jsme v taverně na kafíčkku. Teda kafe si dávám já a Petr si dává vymačkané pomeranče. Ale jako ve Španělsku to prý není. Taky jsem si dala jogurt s ovocem, na což jsem se do Řecka těšila skoro nejvíc a opravdu nezklamal.
14,30h Tak se tak rozpršelo, že jsme museli z restaurace utéct a jít do sucha domů. Paní majitelka taverny říkala, že jsou z toho úplně mimo, protože to v tuhle dobu vůbec není obvyklé. Ale spíš mám pocit, že to všude na světě, říkají všichni místní, co jsou závislí na turistech, když se rozprší :-) Ale abych se ještě vrátila ke včerejšku. Strávili jsme celý den průzkumem okolí, hlavně pobřeží. Na pláži bylo tak krásně a příjemně, že si Vaněk spálil ramena a kotníky tak, že teď vypadá jak krevetka. Mně trochu zčervenalo rameno, ale už mi zas zhnědlo.
V podvečer se v areálu našeho penzionu konala schůze. Všichni dostali jako přípitek rakii a oříšky, seznámili jsme se s paní Irini (majitelkou) a dostali potřebné informace. Skupina buranů, co je tady s náma, je nějaká wellness dovolená, baby choděj ráno cvičit jógu a pak se celý den masírujou, vykládaj karty a kdoví, co ještě. Prvotní nadšení je už naštěstí přešlo, tak už ani tolik neřvou a nepředváděj se.
Veselá historka ze včerejší večeře: Dva páry Čechů z našich apartmánů platí víno a salát (večeři by si samozřejmě nedali, na pokoji měli bezva guláš s kolínkama z konzervy) a číšník se jich ptá: "And where do you come from?" Pár zděšených pohledů, kdo se ujme odpovědi, a najdnou pomalu a nahlas: "Víte, my jsme Češi. ČE-ŠI! Rozumíte? Bydlíme tady v KO-RA-LI." Mysleli jsme, že pukneme smíchy, protože teď měl zase zděšený pohled číšník. Asi mu došlo, že takhle to vážně nepůjde a dýško vážně nedostane.
Jinak večer jsem si byla na pláži zacvičit jógu já a bylo to úplně fantastický, přesně ty pocity, co by při tom člověk měl mít, jenže v tělocvičně to nejde. Navíc místo relaxační hudby z cédéčka opravdové šumnění moře a ještě i jeho vůně! Takhle nějak jsem si tu dovolenou vážně představovala. Večer jsme pak v centru objevili celkem příjemný bar, kde výjimečně nehrajou to krétský pidlikání (Kréťané, promiňte, nic proti Vaší muzice, ale po hodinové masáži ušních bubínků mívám pocit, že jsem na tripu a v hlavě se mi točí jedna zvuková smyčka pořád dokola), tak se tam dá příjemně popíjet a asi tam budeme chodit. Mimochodem, všude tu mají strohé, ale krásně čisté záchody. Jen mě trochu zarazilo, když jsem si tam objednala Metaxu a oni ji neměli. Asi jsem ten den nebyla první, kdo si ji tam objednal. Doufám.
Když jsem dneska v podvečer slyšela naše rozveselené sousedy a říkala Petrovi, že jen doufám, že nezačnou zpívat, šeredně jsem se zmýlila. A nejen to! Mají tam před studiem mejdan a jede jim tam diskoška, chlapi do toho pokřikujou... Ale ať se baví. Ráno od nich aspoň bude klid. Dneska dámy cvičily "jógu" (masírovaly si uši v tureckém sedu) pod naším balkónem na parkovišti a povely dávala jedna z těch s nejnepříjemnějším hlasem. Věřte mi, tohle by dostalo z postele i Modýlka.
Jinak včera celý večer i noc šílené bouřky, průtrže mračen, purpurové nebe, prostě "armagedon". Šli jsme do centra na večeři a vybrali si tavernu, kde bylo den před tím nejvíce hostů. Vyplatilo se. Já měla gyros, Petr mix ryb. Všechno báječné, milá obsluha, dokonce i přijatelná cena - cca 30 EUR komplet i s litránkem vína.
V 9,00h ráno jsme převzali zapůjčené autíčko. Máme ho na 4 dny: ÚT, ST, ČT volno, PÁ, SO a celé se mi to povedlo ukecat na 100 EUR. Nabrali jsme 20l benzínu (asi 22 EUR) a vyrazili jsme po klikatých horských silničkách do Zakrosu.
Krajina je tu opravdu nádherná. Kolem vesniček sice trochu bordel, ale v horách rostou kytky, že to vypadá, jak kdyby tam někdo promyšleně osázel skalku. Všude rostou olivovníky, háje jsou protkány černými hady trubek, které zajišťují jejich zavlažování a ve volných prostranstvích se pasou ovečky a cinkají zvonečky. Jednu malou Petr málem zajel autem, když se poflakovala na silnici.
Panebože, už došlo i na ptačí tanec!
Silnice jsou nicméně krásně sjízdné, s množstvím ostrých zatáček a prudkých srázů, až se člověku tají dech. Zatáčky jsou většinou bezvadně značené a dokonce i místní řidiči jezdí velmi ohleduplně.
V Zákrosu jsme nechali auto a vypravili se pěšky do Soutěsky mrtvých. Ve skalních jeskyních prý mínojci pochovávali mrtvé. Po chvilce bloudění, když jsem myslela, že túru vzdáme, jsme konečně našli cestu do údolí, kterým protéká průzračný potůček, divoce kvetou oleandry a po skalách volně poskakujou kozy. Je to nádhera! Takhle nějak to taky popisovali v průvodci a taky psali, že jde o příjemnou procházku zakončenou koupáním na krásné pláži asi na hodinku a půl i v horkém letním dni. Tak jsem si vzala sandálky a spoře se oblékla. Ani jsme se nenamáhali tahat s sebou něco k jídlu a pití. A když jsem už dvě hodiny skákala v sandálkách z kamene na kámen, teplota vzduchu byla zničující a soutěska stále nekončila, začala jsem propadat panice, později vzteku a nakonec zoufalství. Všechno se ale v dobré obrátilo, když jsme asi po 2,5 hodině doklopýtali na krásnou pláž s azurovým mořem a světe div se, bylo tam i několik romantických restaurací a v 15,30h i příslib autobusu, který nás doveze za mrzký peníz zpátky k autu. Zpátky bych to totiž fakt nešla!
Poseděli jsme tedy v hospůdce, dobře se najedli, Vaňkovi dokonce zachutnaly i místní olivy, a doplnili jsme tekutiny. Kdybychom byli bývali byli lépe připraveni a informováni (minimálně lepší boty a voda), musím uznat, že jde o nádherný výlet, který by si rozhodně nikdo pohybující se na východní Krétě neměl nechat ujít. Celkem je to asi 5 km poměrně obtížným terénem. Ale lze také zvolit kratší variantu asi 2,5 km dlouhou, pokud se vyrazí z Kató Zákros (asi 10 min jízdy autem za Zákrosem). Přijdete tak však o nejhezčí úsek.
Ze Zákrosu jsme pokračovali do vesničky Palekastro, která je vážně malebná, plná romantických hospůdek a ulliček a opodál je nádherná liduprázdná a téměř písčitá pláž Kourosmenos. Tam jsme ze sebe strhali propocené oblečení, nasadili plavky a vrhli se do průzračně azurového moře. Celé to mělo náladu Zahary de Los Atunes ve Španělsku a byla to ta nejhezčí a nejpříjemnější odměna našich dopoledních útrap.
Asi v 17,30h jsme se vypravili k poslednímu cíli našeho výletu do Sítie. Tam jsme se prošli po přístavu, pokoukali po obchůdcích, zakoupili něco na zub k večeři (sýr, slaninu, olivy, rajčata, okurky, meruňky), pořídili pár pohledů a tradá domů.
Teď už dvě hodiny píšu, Péťa sedí, ani nedutá, ze dvora řve disko a naši ožralí sousedé. Večeře byla lehká a výtečná, pivečko je skoro vypité a tak půjdeme do pelíšku, ať jsme zítra čilí na další dobrodrůžo. Ráno se chystám na pláž na jógu, Petr na kolo a po snídaní vyrazíme autem směr náhorní plošina Lasíthi a Ágios Nikoláos.
Tak dobrou a smrt všem komárům, který mě tu dneska večer tak nestoudně vysávaj!
Dneska jsem poprvé viděla, jak to vypadá, když se někdo spálí na sluníčku a naskáčou mu z toho puchýře. Moje Krevetka se totiž dneska nenamazala, nebo jenom tak velice nedbale a strávila celkem asi dvě hodiny blbnutím ve vlnách. Paráda.
Já jsem se zas pro změnu namazala důkladně, takže mám teď opálené jenom čelo, knírek a pupík - místa, na která jsem jaksi pozapomněla.
Od rána jsme byli na pláži, pronajali jsme si lehátka (jedno za 2,50 EUR), odhodlaní strávit celý den válením a čtením u moře. Bohužel, asi v 11,00h začal foukat ledový vítr, takže já jsem vlezla do vody jen jednou a pak mi byla až do dvou zima. To jsme šli k naší oblíbené paní hospodské (od ní byly i ty lehátka) na lehký oběd (opravdu je tu třeba důkladně vybírat, jinak samé grilované maso a hranolky) - rajská polívka já, řecký salát Petr, a potom domů na siestičku. V podvečer se počasí přece jen trochu umoudřilo, tak jsem si šla dát svou hodinku jógy na pláž, zakončenou krásnou procházkou v zapadajícím sluníčku po pobřeží. Péťa vyjel na kolo. Nakonec jsme šli na nákup a na večeři a teď je nám dobře a jdeme se vyspat na zítřejší výlet autem. Venku je úplněk a moře je úplně fascinující.
Rozhodli jsme se dát si dneska celý den pohodičku, protože včerejší výlet byl značně vyčerpávající.
Když jsme přijeli domů asi ve 20,30h, málem jsme ani nedošli na večeři. Šli jsme jen do Knóssos taverny přes ulici - zase ta s tou naší oblíbenou paní, kde kromě výhodné polohy jsou i ceny příjemné a moře tam dosahuje téměř ke stolkům. Když už jsme chtěli platit (já měla mousaku a Petr vynikající jehněčí souvlaki), přišla paní majitelka s pozorností podniku: panák rakije a pomeranč naložený v cukru. Obecně moc rakii nemám ráda, ale v kombinaci s něčím tak neuvěřitelně sladkým, že z toho trnou zuby, byla zničující. Vaněk si celkem chrochtal, i když tomu by tady chutnalo snad i hovno naložené v octu. Dokonce začal jíst i olivy a bílý jogurt, ovčí sýr, prostě věci, kterých by se doma ani netknul. Zato já byla jak křeček, pusu plnou pomeranče a rakije. Nešlo to spolknout, takže trnutí zubů příšerný a Petr proti mně záchvaty smíchu, já pak už taky, slzy ve vočích, veselá večeře. Obsluze jsme samozřejmě dezert pochválili a doma jsme padli do postele, jak dvě mrtvoly.
Včera ráno jsme teda vyjeli do Ágios Nikoláos, což je hezké městečko na severu Kréty. Na pobřeží je zvláštnost: malé sladkovodní jezero. Je to samozřejmě největší turistická atrakce, takže je obehnané tavernama s cenami na zdejší poměry nadstandardními. U každé stojí "naháněč" a celkem neodbytně nutí kolemjdoucí k návštěvě zrovna té jejich. Tak jsme je všechny odmítli a rozhodli se jít úplně někam jinam. Na jezeře plavou rybky a kotví tam jen malé loďky, které jsou schopné podplout mostek spojující břehy krátkého kanálu, který ústí do přístavu. Trochu jsme se courli po městečku, koupili nějaké suvenýry maminkám, občerstvili se v kafeterii (moje oblíbené frapé a Petr fresh juice) a pokračovali jsme na náhorní plošinu Lasithi.
Cesta vedla krkolomnými zatáčkami v horách. Projížděli jsme malebnými vesničkami v horách, kde se doslova zastavil čas a v některých jsme i zastavili a udělali krátkou prohlídku. Našli jsme brožurkou velmi doporučované Avdoú, kde proběhl malý oběd (tzatziky a smažený lilek) a bohužel marně jsme hledali inzerovaný kostel a vychválenou hospůdku. Kazdopádně vesnička je vážně kouzelná. Počasí tady bylo úplně jiné než u moře. Slunce halily mohutné mraky a teplota klesla až o 10°C. Šátek přes ramena se hodil a to jsem ráno váhala, jestli si ho mám vzít.
Potom jsme dorazili na plošinu samotnou, kde to bylo opravdu krásné (větrné mlýny) i dobrodržné (hrátky s kozama).
Vypravili jsme se i do Diovy rodné jeskyně a tentokrát brožurka nezklamala, když nabádala, abychom se nenechali ukecat samozvanými průvodci, kteří si řeknou za krátkou projížďku k jeskyni na mule (ty byly roztomilý, ale radši jsem je nefotila, protože by si řekli o platbu i za to) 10 EUR a pak chtěj ještě spropitný. O jeskyni si vymejšlej historky s lupičema. Vyšli jsme jsme tedy na horu po svých bez mul, a protože už bylo dost hodin, vzdali jsme prohlídku jeskyně obestavěné domkem za 4 EUR a šli jsme zase dolů na džus. Ten byl pro změnu drahý jak na Karlštejně - 3 EUR za sklenici a 2 EUR parkovné. To se teda vyplatí. No nic.
Následovala opět velice klikatá a dlouhá cesta dolů z hor. Petr prskal, že už má z těch zatáček vytahaný ruce jak opice a já byla unavená a taky dost vystrašená z těch nechráněných serpentýn. Hory teda nádherný, průsmyky impozantní, ale když jsme se dohrabali zpátky k moři a frčeli domů, opravdu jsme byli rádi, že to máme za sebou a že příští den strávíme v poklidu, na lehátku, na sluníčku, u moře.
A tak jsme taky udělali a teď už jdu spát. Kalinichta!
Včera jsme byli na krásném výletu v Mátale. Počasí se vyvedlo, jen cesta byla trochu dlouhá. Je to odsud asi 170 km po klikatých horských (prostě jiné tu nejsou) cestách a s naší křehulkou Chevrolettkou nám jen cesta tam vzala skoro 4 hodiny. Nicméně stálo to za to. Prolezli jsme jeskyně, vykoupali se na pláži, trochu polenošili, dali si obligátní kafe a džus a když přešlo to největší vedro, vydali jsme se na zpáteční cestu.
Bylo pěkně, tak jsme konečně navštívili první vykopávky, palác Festos. 4 EUR bez průvodce. Ještě že jsme měli brožurku s plánkem. Byla to legrace, hlavně Petrovy zanícené komentáře k obřadním lázním na nalezišti disku. Neptejte se o co šlo, protože jsme na to nepřišli :) Protože včera byl Mezinárodní den dětí, rozhodli jsme se ho oslavit jak jinak, než pořádnou zmrzkou a Petr po cestě domů rozvášnil Chevrolettku (jak jí říká) místy až nad 80 km/h. Cestou jsme se stavili ještě v Iarrapetře. Prošli ten cikánov, povečeřeli na hlavní pláži (Petr gyros - výborný, já jehněčí souvlaki - už ne tak výborný) a hurá domů do pelechu.
Neodpustím si komentář k tomu, že Péťa tu získal k naší Chevrolettce opravdový vztah a zdá se, že ona k němu také, takže mu pod rukama doslova taje a je schopná i nečekaných výkonů: v kopici i 60 km/h a po rovině se holka včera rozparádila až na 110! Petr se tu perfektně vyjezdil v zatáčkách, říká, že řídí jako pravý Řek, ale já bych řekla, že ještě líp, protože každého dojede a bezpečně předjede i v hrůzostrašných serpentýnách. Prostě je to láska a trochu na ni žárlím. Dneska ji měl ale naposledy, tak jsem zvědavá, jaké opičí cviky (rozumněj: jízda v opičí dráze, neboli tady kamkoliv) ukáže do konce pobytu tady.
Je to úplně neskutečné, že jsme tu už týden. Strašně to uteklo a dneska poprvé jsem se cítila naprosto v pohodě, v klidu. Proběhla krásná hodina absolutně soustředěné jógy, a tak. Bééé, nechci domů! Je to tu super.
Teď půjdeme jíst a zítra napíšu, co jsme zažili dneska. A to bylo to nejlepší za celou dovču. Zatím...
00,20h Petr se přejedl, heká na záchodě a já musím čekat. Pěkný večer. 0,5l vína, 2 piva, rakije, tekila!, pohoda. Papa!
Je neděle a klídek. Nic neděláme, jenom se válíme. Jezdí tu auto s amplionama a láká lidi do cirkusu. Jám pořád červený záda, takže dneska žádná opalovačka, moříčko, maximálně vykoupat a domů. Hrátky s pískem až večer.
Včera jsme měli poslední den půjčené auto a nechtělo se nám nikam daleko a podle brožurky je na východní části ostrova vesnička s pláží s bílým pískem a bez lidí. Jmenuje se Xerocampos.
Vyrazili jsme po desáté hodině po cestě, kterou už dobře známe z výletu do Zákarosu. Zastavili jsme na chvíli u Dračí jeskyně, kolem které Petr jezdí na kole, strašně ji miluje a kdyby mohl, nejradši by se ubytoval v ní.
Dalším cílem byl kláštěr Moní Kapsá, kde byly také jeskyně a v nich bobky (od koz) a hovínka (od lidí, i s papírkama). Dovnitř jsme nešli, neb Petr neměl dlouhé nohavice, ale alespoň jsme nakoukli dovnitř a pozdravili popa.
Dostala jsem chuť dát si pár opičích cviků, takže šimpanzice Judy vystřídala orangutana Knihovníka, co dělá jen "ook" a pokračovali jsme stále východním směrem. Dokonce jsme se odvážili zajet až k elektrárně, která je na tomto zcela opuštěném a naprosto přírodním kousku ostrova doslova jako fata morgána. Silnice u ní končila malým přístavem pro rybáře, tak jsme se jednoho zeptali na cestu dál a už si to svištíme na Zíres. Tam jsme nabrali ještě pro jistotu za 5 EUR benzín a začalo zdolávání masivu hor, který nás dělil od pobřeží. Shodli jsme se oba na tom, že tohle je pro nás ta nejkrásnější část Kréty. Každou chvíli jsem musela zastavovat a fotit záběry, které ve skutečnosti až braly dech, jak byly krásné.
Potom nastal sestup a my ji už z výšky uviděli. Opravdu písčitá pláž bez lidí a moře jak z kýčovitého přebarveného snímku v kalendáři. Museli jsme ještě zdolat hodně zatáček a prudkých sjezdů, než se nám podařilo se k ní dostat, ale cíl stál za to.
Strávili jsme tam skoro celý den, postavili jsme Hrad vládkyně Karen a pak jsme ještě přistavěli Hrozné věže, sídlo jejího vampýřího milence. Tam jsem si taky tak pěkně spálila ty záda, protože všechno ostatní jsem měla namazané. Kolem 16,00h jsme ještě vyrazili do vesničky, kde jsme si dali lehký oběd v jedné ze dvou taveren. Hrála tam super řecká muzika a celkově z toho místa prostě vyzařuje klid a pohoda.
Kdybych ještě někdy jela znovu na Krétu, tak budu chtít bydlet v Xérocampos. V místě jsou opravdu asi dvě taverny, jedna kafeterie, pár místních domků a několik vilek s apartmány. Žádné obchody ani jiné atrakce, které by z lidí tahaly peníze. Po plážích se povaluje hrstka turistů, z nichž polovina je tam jenom na skok nebo náhodou, jako my. I hlavní pláž ve vesnici je krásná a čistá. Teď jsme opravdu objevili druhou Zaharu de Los Atunes a vždycky pro mě bude tím nejkrásnějším důvodem, proč se na Krétu ještě někdy vrátit. Petr byl nadšen, protože tam byl i pán se silničním kolem. Ale viděli jsme ho jen dojet z pláže do taverny. Pro mě tam byl krásný pejsek a jeho sympatičtí angličtí majitelé, se kterými jsme se dali do řeči. Moc chválili Prahu :)
No a pak už zase opičí dráha a vyhlídková cesta kolem moře domů.
Na večeři jsme šli do místní nejnavštěvovanější restaurace-pizzerie. Petr si dal svého oblíbeného mečouna a řecký salát, já potom špagety s mořskými plody. Protože jsme v této restauraci byli už podruhé, místo panáka rakije na odchod to byla tentokrát dvoudecová karafka + nějaké to vínečko + pak jsme šli do baru na pivo + tam jsme dostali na rozloučenou tequilu a výsledek jste už určitě četli.
Jo, taky jsem včera byla cvičit na pláži a konečně je to ono. Jdou mi věci, které v Praze ani neudělám a hlavně jsem konečně opravdu v klidu a bez stresu. Je to paráda!
Včera jsme zaspali, ale přesto se nam podařilo chytit v 9,40h autobus do Iarrapery a tam zase jen tak tak chytit loď na ostrůvek Chrissi.
Byl to zážitek jedinečný! Zprvu nebylo moc sluníčko, nad hladinou se snášela upíří mlha a vítr nám, teda vlastně spíš jen mně, čechral hřívu na přídi. Mořští vlci tahali lana, my popíjeli Heineken, ketrý je na lodi pekelně drahý, ale nemohli jsme si to odpustit. Byli jsme i na kormidelním můstku, v tomto případě spíš v řídící kabině, a vyzkoušela jsem i kajutkový záchod. Úža! A pak jsme propluli mělčinou mezi ostrůvkem a ještě menším mikroostrůvkem a přistáli jsme v Africe, jak se nás snažil zblbnout lodivod. Loď zakotvila vedle druhé, ještě větší rychlolodi, skrz kterou se muselo projít, abychom se dostali na břeh.
Na Chrissi je jenom písek, kameny, malé cerdy a drobné mušličky.
Vydali jsme se hned na průzkum a na nejvyšší vrchol ostrova - 31m nad mořem! Z výšky se nám naskytnul pohled na severní pláž s bílým pískem a mořem tak modrým a čistým, až to vypadalo neuvěřitelně.
Zatím odplula i mlha a mraky, slunce začalo pořádně pálit, takže jsme seběhli kopec a hurá do Balatonu, jak tady říkáme moři, na němž se ani nehne vlnka a koupání připomíná spíš luxusní bazén. Také jsem na břehu postavila pevnost Boyard a pět hodin uteklo jak mávnutím kouzelného proutku.
V taverně u kotviště jsme se pak ještě posilnili malým obědem, pivištěm a vzhůru na moře. Plavba zpátky byla jak z filmu.
Domů jsme autobusem přijeli asi v 19,00h (1 jízda 2,50 EUR za osobu), honem do sprchy a na večeři. Cestou od autobusu jsem ještě pohrozila absolutně klidnému moři, aby se rozbouřilo, jinak na něj budeme vzpomínat jako na vesnický rybník.
A vyplatilo se! Po večeři se rozpršelo a pršelo i druhý den ráno, v poledne...
Odpoledne jsme opustili naše doupě a šli jsme zkontrolovat toho nezbedníka mořáckýho. Před tím jsme se však ještě na pláži posilnili Metaxou s pomerančem a Zeus vážně vypustil Krakena. Začala luxusní bouřka, tak jsme se vrhli do vln. Byli jsme na celé pláži jediní, kdo byl vůbec venku, natož v moři. Blbnuli jsme jako haranti, já mám zas solí vypálené všechny trubice, málem mě odnesl boční proud, ale obluda (Petr) mě zachránila tažením, a prostě to stálo za to. Voda byla krásně teploučká a z nebe lily provazy sladkého deště.
Úplně mokří a vyhladovělí jsme se doma usušili a převlékli a vyrazili na oběd k naší oblíbené paní. Dávají tu do salátu strašně dobrou a zvláštní bylinku, která tu prý roste v okolí. No a teď vyšlo sluníčko, usušilo mi vlasy a hřeje mě do zad. Moře šumí jak blázen a je mi dobře. Možná ho dneska půjdu ještě jednou vyzvat na souboj.
Tady můj deník skončil, ale já Vám to teda ještě dovyprávím.
Když jsme se vrátili k našemu pokoji, na nástěnce tam už byl vyvěšený rozvrh odletů, kolem se rojily místní slepice a hysterčily, že neví, kdy odjíždí. Ukázalo se, že jsme z celé skupiny jediní pražáci, takže narozdíl od Brna a Blavy jsme odjížděli skoro o jeden den později. Poslední den jsme strávili vyspáváním kocoviny z předešlého posledního večera, balením, couráním po městečku, čtením a vysedáváním v plážových barech.
Asi ve 20,00h nás vyzvednul mikrobus, který po cestě na letiště nabral ještě pár dalších účastníků zájezdu. Mimo jiné i Ferdinanda Pecivála, který se ukázal jako super buran, pořád se vytahoval, kolik na Krétě najel kilometrů, že byl i na Santorini, ale okolí jejich hotelu, tu nejhezčí východní část Kréty, ani nezahlídl. Pochybuju, že vůbec vystrčil prdel z auta. Taky se chlubil, jak si z Prahy vezl (letadlem!) 24 Plzniček, přitom náš oblíbený a velice dobrý místní Mythos stál 0,40 EUR. K tomu není co dodávat, jen Petr občas vypadal, že vylítne a nacpe mu ruku do tý jeho tlustý tlamy. No nic. Pak se také lidi osmělili zeptat se, co máme v tom obřím kufru a něco tak přízemního, jako kolo, jim úplně bralo vítr z plachet.
Cesta autobusem zpátky tentokrát opravdu trvala jen 1,5 hodiny. Na letišti docela kontrolovali, někteří členové museli dokoce rozbalovat kufry, Petr ten jeho s kolem taky. Baby v blůzách se zase strkaly ve frontě a hádaly se, ale to mi už bylo úplně jedno, protože já měla ještě pořád dovolenou a myšlenky někde jinde. Za poslední peníze jsme si koupili ještě vínečko a popíjením strávili čekání na letadlo, které odlétalo až po půlnoci a tentokrát to byl zánovní Airbus, velice pohodlný. Seděla jsem u okýnka, takže jsem viděla noční Athény, jen Péťa měl své obvyklé problémy s tlakem v uších.
A teď už zase zpátky v rachotě, stres a hnus. No co se dá dělat. Zatím budu aspoň plánovat, kam příští rok.
